Draculínův svět

Tak jsem si nedávno posteskla nad nehojícím se štípancem na
Miffině očním víčku. Nehojilo se a nehojilo, zhoršovalo se a nakonec jsme zašli
za dětskou doktorkou, aby poradila nějakou mastičku nebo vitamíny s podezřením,
že je to ječné zrno.

Doktorka mne uvítala se slovy: „Tak jsme to s tím zdravím
při očkování zakřikly, že?!“

„No, ono to není nic vážného, jen se mrňavce na oku něco
udělalo a nějak se jí to pořád zhoršuje...“

„A já už měla strach, že máte reakci na očkování...“

No, oko nevypadalo dobře. Paní doktorka Miffi prohlédla a jen
tak mimochodem konstatovala, že nás s tím pošle na oční (nejlépe rovnou do
nemocnice), kde jí to říznou a vyčistí, protože to není ječné zrno, ale absces
a navíc v místě, kde vedou kanálky k mozku, tak abychom něco
nezanedbaly, že?!

To na klidu moc nepřidá. V nemocnici byla plná čekárna
lidí – po hodině čekání mezi chrchlajícíma dospělákama si nás zavolali do
ordinace – aby nám řekli, že je to skutečně absces, ale že v případě Miffi
se s tím mnoho dělat nedá – je prý moc malá a operovat by se to muselo v narkóze,
a že má pravděpodobně špatnou imunitu, když se jí štípance od komára takhle
podebírají, a že jí na to musej dát ATB a čekat, až to samo praskne, nejlépe
po přikládání teplých obkladů. Kontrola za dva dny, v případě nutnosti
okamžitě – dostala jsem recept a šla. V lékárně byla předlouhá fronta –
zatímco má drahá polovička v autě uklidňovala děti, já si jí vystála,
abych se dozvěděla, že tento lék se již nevyrábí, a že mi musí paní doktorka
předepsat něco jiného. Zpět na oční – dohadování se se sestrou (neb byl čas polední přestávky) – telefonát doktorky
do lékárny kvůli konzultaci, co tedy vhodného pro tak malé dítě mají – a vypsání
nového receptu – zabralo to jen dvacet minut... Fronta v lékárně se
nezmenšila – opět jsem ji vystála, abych se záhy dozvěděla, že tento lék mají
pouze v kapkách a ne v masti, kterou nám paní doktorka předepsala. To
už jsem málem pana lékárníka vynesla v zubech. Na oční už sem nešla – snad
tu mast seženeme jinde. Sehnali jsme, mazali jsme, obkládali jsme a stav oka
byl stále neutěšený – druhý den vřed k všeobecné úlevě všech postižených
praskl a já ve středu jela do nemocnice s tím, že už to vypadá mnohem líp
a zda to máme pořád ještě mazat. Opět spousta lidí v čekárně, tentokrát
nás ovšem vzali přednostně – na Miffi se koukal jeden doktor, druhý doktor... až
třetí starší paní doktorka prohlásila, že moc dobře to nevypadá, že má holčička
skutečně špatnou imunitu, a že kdyby to bylo u dospělého, že by to rozřízli a
vyčistili, ale že u takhle malého dítěte by se to muselo dělat v narkóze,
a že to je risk, takže máme pro změnu přikládat studené obklady a modlit se,
aby se to konzervativní léčbou samo vstřebalo, nebo nás bude muset v pátek
objednat na zákrok. To mi na klidu opět nepřidalo. Trochu jsem se divila, proč
jí tedy neznehybněj a nerozříznou to, že ji udržím, a ona mi citlivě
vysvětlila, že takový zážitek by mohl mít negativní dopad na holčiččinu psychiku. Miffi
darovala dvě hračky z dolního šuplíku a slíbila jí další, pokud se nebude
na všechny při další kontrole tak mračit. Já odcházela s pocitem, že
skutečně asi nemá smysl dítě takhle stresovat, a že má paní doktorka ve
skutečnosti pravdu. V pátek už jsme na kontrolu nešli, protože oko se
zdálo býti na dobré cestě k uzdravení a byla spousta jiných věcí k řešení,
než ježdění po doktorech.

Jenže noc ze soboty na neděli Miffi doslova proplakala, v neděli
dostala teplotu a s podezřením na zánět středního ucha jsme ji do
nemocnice vezli znova... Na ORL pan doktor Miffi prohlédl a s konstatováním,
že je to rozjíždějící se angína, jí předepsal ATB a kapky do uší a do nosu. Do
noci jsem s drahou polovičkou řešila spor, zda ATB dát, nebo nedat a v pondělí
ráno táhla Miffi na místní ORL, aby mé dilema rozřešili. Další víc jak hodina v čekárně
plné chrchlajících lidí – další konstatování, že její stav je neutěšený, a že
léčba ATB je v jejím případě nutná. Argumentovala jsem tím, že se všichni
včetně Ufa necítíme moc dobře a že to podle našich příznaků vypadá na virózu,
ale nepomohlo to. Zánět středního ucha má Miffi, takže jsme ATB dali. Oko se
pořád nehojí... Uf který měl podobné příznaky jako Miffi s jednodenním zpožděním
a bez terapie, se dnes již cítí dobře, Miffi moc dobře nevypadá. Naříká, je
oteklá, po ATB má opět průjem, a pořád má zvýšenou teplotu. Několikrát denně ji
musím zavalit tělem a přimáčknout k posteli, abych jí za velkého řevu a
kopání odsála a vykapala nos, protože
smrkat pořád ještě neumí. Kdyby tyhle boje viděla paní doktorka z očního,
asi by nevěřila vlastním očím. Jaké dopady na Miffinu psychiku bude mít tohle
každodenní znásilňování si netroufám odhadnout – po téhle zimě, kdy jí uši
píchali neustále po dobu několika měsíců... a na ATB byla tři měsíce v kuse...
Tak jak asi může dnes vypadat její imunita... Tak to jen tak na okraj pro ty
bezdětné páry, aby věděly, o co přicházejí.